Můj sen byl vždycky cestovat, ovšem ne jako sexuální turistka. A že bych se odvázala doma a sháněla erotické služby toho typu, jaké se nabízí třeba na Pleasure Worldu, či dalších portálech toho typu, na to mě také moc neužije. Přesto jsem se k tomuto světu díky menšímu nedorozumění nachomýtla – a nakonec nelituji. Ostatně, jak popisuje tento rozhovor, skvěle se tím zvedá sebevědomí. Párkrát už jsem vyjela do cizích zemí, ale rozhodně ne tolikrát, kolikrát bych chtěla. Jenže to, kolikrát bych chtěla, se zase neslučuje s mým platem. Tentokrát jsem si ale opravdu našetřila a rezervovala hotel v severní Itálii, objednala letenku a balila kufry na pět dní do míst, které se měly stát klidným rájem.
Pro rozvedenou, bezdětnou ženu věkem lehce nad třicet (čti: třicet osm let) a váhou lehce nad sedmdesát (osmdesát jedna) je tohle adrenalinový zážitek. Kupodivu jsem se k letadlu dostala včas. Vedle mě seděla protivně hezká Francouzka. Usmála se a svými protivně rozkošnými ústy a se svým protivně francouzským přízvukem zašvitořila: „Bonjour!“ načež jsem se ji pokusila ohromit svou perfektní francouzštinou, která asi zase tak perfektní nebyla, protože se na mě zmateně podívala a raději se otočila do uličky.
(Ne)šťastná cesta do hotelového pokoje
Let trval jen něco málo přes hodinu. Cesta z letiště nepřinesla žádné komplikace, až na jednoho mladíka, který si myslel, že ho stalkuji, když jsem ho pečlivě následovala, jelikož jako jediný z celého letadla vypadal, že opravdu ví, kam má jít. Asi jsem na něj neměla čekat před toaletami.
Do svého hotelu jsem se dostala okolo čtvrté hodiny odpoledne. Hotel byl úchvatný. Do hlavního vchodu vedla cesta sypaná bílými oblázky a kolem ní byly rozeseté takové ty zakrslé, tvarované stromky, jak čekáte padesát let, než vám vyrostou asi tak o metr a pak si musíte každý půlrok najímat zahradníka. Hned před vchodem se mě ujal nějaký muž v hotelovém obleku a galantně nabídl, že mi ponese kufr. Škoda jen, že tu nabídku nezopakoval anglicky, protože jsem si v první chvíli myslela, že mi chce kufr ukrást a podle toho jsem reagovala.
Město lásky
Můj pokoj měl okna s výhledem na okrasný park. Na posteli ležel ručník ve tvaru labutě. Ta postel byla tak měkká, že jsem se téměř ihned rozhodla po zbytek dne z ní nevylézt. Z recepce si nechám donést nějaký fajn koktejl a budu si užívat, cestování člověka zmůže. Samozřejmě mě to po dvaceti minutách přestalo bavit.
Z okna jsem se dívala na všechny ty lidi, co se vodí za ruce, smějí se a dětinsky se snaží ostatním ukázat, jak nechutně šťastní jsou. Žádné emoce se neobejdou bez publika. Můžete být smutní, veselí nebo hystericky křičet, ale jak kolem sebe nemáte lidi, nic z toho nemá význam. A mně najednou začalo být docela líto, že jsem tu sama.
Boj s osaměním
Pak jsem dostala opravdu skvělý nápad. Vzpomněla jsem si na toho roztomilého mladíka, co mi chtěl odnést kufry. Ani jsem se mu neomluvila. Když jsem volala na recepci, aby mi ho sem pokud možno poslali se dvěma dalšími koktejly, trochu se divili, proč potřebuji přenášet kufry. Když jsem jim ale vysvětlila, že se tu cítím trochu osamělá, chápavě řekli, že to hned zařídí.
Za pár minut mě čekal šok. Objevil se cizí muž ve středních letech oblečený jako beach-boy, italský typ. V ruce měl dvě vysoké sklenice se sytě oranžovou tekutinou a jahodou navrchu. Bez okolku za sebou s drzým výrazem nohou zaklapl dveře, koktejly položil na stolek a – já stála jako opařená – svlékl si tričko.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem si nejspíš objednala eskort. Říká, ať se nestydím, že do těchto míst cestuje za sexem spousta žen. Tím mě dostal. Asi vážně vypadám zoufale. Ale abych mu nekřivdila, měl pravdu. Nakonec jsem mu vysvětlila, že to byl omyl, ale bylo mi líto ho jen tak poslat pryč. Byl sympatický. Nabídla jsem mu jeden koktejl a chvíli si s ním povídala. A pak…
Z dovolené jsem se každopádně vrátila šťastná a sebevědomá. Ještě na tom nejsem tak zle.